Z okruhu historických výkladů o odsunu, ovlivněných ideologií tzv. sudetských Němců, jsme se v poslední době zas doslechli, že hlavním iniciátorem onoho bezpříkladně nelidského dění byl československý prezident Edvard Beneš a ve světovém měřítku byl takovým „motorem“ sovětský krutovládce generalisimus Stalin. Odsun byl prý velký negativní zásah do civilizace střední Evropy. Byl vlastně „ etnickou čistkou k podpoře českého bolševizujícího národního socialismu na cestě ke komunismu. Liberální demokracie nic takového neprovádějí.“ Potud vykladači jistého druhu. A nyní, co praví historická fakta.

Vysídlení asi 2,500.000 lidí z jednoho státu do jiného nemůže být dílem okamžitého nápadu ani výsledkem trvalého úsilí jedince. Představa o odsunu se vyvíjela a měnila během války v mnoha hlavách v souvislosti s úvahami o budoucnosti německých menšin v různých evropských státech. Kromě našeho odboje a exilu ji ovlivnil i odboj polský a exilová vláda Sikorského. Ale první impuls pocházel z britské strany. První polovina 20. století je poznamenána problematikou menšin a národnostně smíšených oblastí. Uveďme Francouze a Němce (Alsasko–Lotrinsko), uveďme Turky a Arménce (zhroucení osmanské říše přežila ze 2 milionů Arménů necelá polovina), Turky a Řeky (strastiplná výměna usídlení mezi Maloasijským pobřežím a ostrovy Egejského moře.) Následkem toho se transfer německé menšiny z několika evropských států nejevil nijak mimořádně. A není pravda, že by liberální demokracie takové věci „prostě neprováděly“. Právě „liberální demokracie“ byly zklamány z krachu meziválečné menšinové politiky Společnosti národů a znechuceny z německého zneužití zdánlivě skvělého mnichovského řešení postavení menšiny v Československu. Utrpěly šok z porušení mnichovských dohod necelý půlrok po jejich podepsání a z rozpoutání 2. světové války. To všechno vedlo právě „liberální demokraty“ k přesvědčení, že stabilitu poválečné Evropy může zaručit jen podstatná eliminace menšin jako zneužitelného mezinárodně politického fenoménu. A tak již v květnu 1940 bylo v Britském královském institutu mezinárodních studií připraveno memorandum o stabilizaci poválečné Evropy na základě transferu německých menšin z Polska, Československa, Maďarska, Slovinska j. Dálo se to bez ohledu na odsunové koncepce odbojových skupin či exilových vlád okupovaných zemí. ( Všimněme si, prosím, že nešlo o „etnickou čistku v zájmu československého socialismu na cestě ke komunismu“).

Velmoci se na transferu dohodly r. 1943. Tehdy řekl W.Churchill: „Doufám, že to u Rusů prosadíme. Osvědčilo se to před lety v Turecku a Řecku, a osvědčí se to i teď.“ (Všimněte si, že chce s Rusy ve věci transferu teprve jednat. Stalin se tedy nejevil jako jeho první průkopník a prosazovatel, i když měl vážný zájem o posunutí hranic Polska na západ, na úkor Německa.) Zástupci amerického State Department s Churchillem souhlasili. Podobně radikální názor měl i prezident F. D. Roosevelt, jenž bývá v této souvislosti citován: „To co vyvolalo takovou katastrofu, jakou způsobil světu „Mnichov“, musí být odstraněno, definitivně a jednou provždy.“ Vyjádřil tak stanovisko vítězných velmocí, které se pak uplatnilo, když válka skončila, při uzavírání dohod v Postupimi. Nástupce prezidenta Roosevelta, H. Truman, se nemusel cítit jako „postavený před hotovou věc“. Jak zřejmo, o poválečném odsunu se uvažovalo téměř po celou dobu války.